Rebélie Valašská
 
Hošťálková:
 
Když v noci 8. 6. 1777 do Hošťálkové přišli vojáci zatknout vůdce evangelíků, v obci se
strhl poplach, zvonili na zvon a celá obec se postavila na obranu. Avšak vojáci Ondru
Holého chytili na louce a v bahně ho svázali, Pavla Hořanského z hůry dolů po hlavě
shodili, za nohy ho pak po „řečisku“ vlekli až z něho jak z hovada krev tekla. Tím
způsobem také zajali Jana Bartoně. Na křik Pavla Hořanského pro bolest o pomoc se
celá obec vzbouřila a na vojáky házeli kamení. Vojáci vystřelili, muž a žena byli hned
mrtví, jiný muž zemřel potom, žena byla těhotná a dalších 6 osob bylo raněno těžce.
 
Prlov:
 
Zvlášť Zdeněk Kavka se snažil z poddaných vydříti co nejvíce. Již v roku 1580 zakázal
nekatolické bohoslužby, nedovolil poddaným chovávat včely, zakázal v panském pást
kozy, kácet dřevo, chodit do lesů na dubovou kůru, kterou poddaní potřebovali
k vyčiňování kůží a poddané k různým novým povinnostem nutil bitím a vězením.
Poddaní se proti němu marně bránili u zemského soudu, až nakonec byl ze zálohy u
Zádveřic zastřelen.
I pozdější majitel panství Emerich Dóczy, přistěhovalec z Uher, byl prudké a násilnické
povahy, vydíral na poddaných a přetěžoval je neúnosně a páchal na nich zřejmé křivdy.
Až hněv lidu vypukl při vzpouře v obci Jasenné, když poddaní přepadli Dóczyho, když
jel na hon a ho „kyjmi“, obušky hnali až do města Vizovic, šaty z něj ztrhali a posekali,
také panského drába při tom zabili, fojta poranili a z vězení pustili vězně. Tento pán
sám o své újmě zvýšil roboty ze tří dnů na 6 dní v týdnu.
 
Velká Rebelie za vojny Třicetileté:
 
Vsetínští povstalci již před tím, dne 24. března 1638 silnou vojenskou trestní výpravu,
která táhla na Vsetín je potrestat, tito vzbouření Valaši v Roketnici u Vsetína v úzkém
údolí přepadli za velikého křiku a bubnování. Mušketýři bez jediného výstřelu odhodili
zbraně a vzdali se. Povstalci tak získali mnoho potřebných a tehdy vzácných zbraní. Ale
zajatce, v počtu asi 1 500, mezi nimi i správce panství, propustili. Byla to pro pány velká
potupa.
Jako nejrozhodnější a nejvytrvalejší protivník císaře katolické církve a cizáckých
vrchností chopil se valašský lid zbraní a otevřeně se postavil na stranu Švédů. Marně
ho zrazovaly císařské patenty lákavými sliby i vyhrůžkami. Počátkem roku 1643 došlo z
iniciativy valašských hejtmanů a zdejších nekatolických knězů k přímému jednání o
bojovém spojenectví se švédským velitelem v Olomouci. Švédům přišla upřímná
nabídka Valachů velmi vhod především proto, že pro ně vykonávali výzvědnou činnost
a že odhodlaně, často s nasazením života, zajišťovali zásobování švédských posádek.
Ozbrojené skupiny dopravovaly za noci ze Vsetína do Olomouce potřebné potraviny
máslo, sýry, drůbež, zvěřinu a sůl. Později zorganizovali Valaši celé transporty na
vozech, které přivážely vše potřebné, nejen z vlastní valašské oblasti, ale i z přilehlého
Slovenska. Mnoho Valachů stála tato nebezpečná činnost život. Bojové spojenectví
bylo zpečetěno i prolitou krví ve společných akcích. Část Valachů vstoupila do švédské
armády, jiné skupiny bojovaly po boku Švédů proti nepřátelům. Valašští povstalci se
zúčastnili v červnu 1643 dobytí opevněné Kroměříže, i jiných moravských měst.
Lipník se ubránil-měšťané Valachy podmázli a dělostřelci pálili místo na město do Helfštýna.
Mimo toho vedli sami drobnou válku proti císařským oddílům. Znajíce výborně terén,
přepadávali nejvíce v noci nepřátelské skupiny. Valaši se stali císařským oddílům
obávaným nepřítelem. Lehce unikali do hor, kam se nepřítel neznalý kraje nemohl
odvážit. Naprostá většina celé horské oblasti Valašska se zapojila do povstání.
Švédi na podzim 1643 vyklidili většinu dobytých míst na Moravě. Při tom Švédové od
nás odvezli na vždy všechny cennosti na které přišli. Například kníže Ditrištein, jehož
syn byl v Olomouci, měl na svém zámku v Mikulově na tu dobu ohromnou knihovnu
všech oborů a v ní tisíce svazků, většinou vzácných prvotisků tak zvaných kacířských
knih náboženských násilím odebraných po Bílé Hoře nekatolíkům. Tuto knihovnu v
rozsahu 10 000 knih odvezli Švédové své královně Kristýně, která si z knih uloupených
v Čechách a na Moravě pořídila skvostnou knihovnu ve Stockholmu. Část knih za
výměnu se dostala i do Paříže a do Říma.
Tehdy si vídeňská vláda uvědomila, že nastala příhodná chvíle k rozhodnému úderu
proti Valachům. Pro trestnou akci byl sestaven sbor o 5 000 mužů. V jejich výzbroji byly
i děla. Spolu s vojskem šlo i mnoho katů. Organizátorem byl hrabě Rottal. Valaši bránili
středisko povstání Vsetín. Ve dnech 26. a 27. ledna 1644 byli přemoženi a feudální páni
se stali po více jak 20 letech bojů pány Valašska. Rozpoutali zde nejkrutější teror,
vypalovali vesnice a hrozným způsobem mučili a popravovali povstalce. Valachy na
Vsetíně porazil císařský generál Adolf Krištov z Buhhejmu za pomoci olomouckého
arcibiskupa Leopolda Viléma a pána Jana Rottala na Napajedlech se svými žoldnéři.
Odstupňované hrozné a potupné tresty i zničení celých obcí ohněm měly v pozůstalém
obyvatelstvu zlomit a navždy udusit odbojnou revoluční tradici dosud nikdy
neporažených svobodných Valachů, pastevců. Tyto kruté a nelidské tresty Habsburků
měly potlačit sebevědomí a hrdost tohoto horského lidu, aby již nikdy nepovstal se
zbraní v ruce proti útlaku, proti pánům.
Tehdy také zradou pána na Meziříčí pana Jetřicha ze Žerotína, který také na oko
povstalce podporoval, bylo ve Vsetínských horách zajato 32 hejtmanů valašských
povstalců a další 4 na Vsetíně. Z nich pak bylo v Olomouci 30 oběšeno a v rozsudku je
uvedeno: „Ač by za své provinění na rožeň nabodnuti býti měli, přesto se jim ta milost
činí, aby provazem ze světa sklizeni byli.“
Na Vsetíně na kopečku bylo na 200 Valachů popraveno nejrůznějšími způsoby.
Byla to největší exekuce v ČESKÝCH DĚJINÁCH.

Tatarské nájezdy

Brzy po krutém potlačení Valašského povstání v roku 1663 byl velký vpád Tatarů a
Turků na Moravu. Tito nájezdníci mnoho domů vypálili, muže pobili, mnoho osob bylo
odvlečeno do otroctví, především ženy a dívky. Zbývající obyvatelé prchali do hor, kde
se zdržovali i několik roků. Například poddaní z města Vizovic bydleli ve žlabu Čertoryje
a soukeníci vizovičtí prý tam měli i stavy na dělání sukna. Město Vizovice bylo tehdy
největší a nejbohatší na Valašsku a velmi lákalo tyto nájezdníky. Obrana nejdůležitější
zemské brány v průsmyku Vlárském byla svěřena brumovským a vsetínským
Valachům. Další strategické opevněné místo záseky bylo Lomensko u Lidečka a údolí
Střelenka.
Docházelo k urputným a vražedným utkáním Tatarů s hospodáři, kteří statečně a tvrdě
hájili život svůj, svých žen a dětí i své chalupy před vydrancováním a spálením. V
Prlově byla zvlášť zlá ta vojna, protože při obraně domova bylo zavražděno 23 mužů.
V ten čas panství Vizovické v roku 1663 ztratilo celkem 88 osob při tatarském nájezdu,
z toho z Prlova 23 lidí, Bratřejov 50 osob, Vizovice 13 osob, Zádveřice 1 a v Ublu 1. Ve
Vizovicích bylo vypáleno 15 domů, v Bratřejově 7 a v jednom zápise je uvedeno, že
v Prlově bylo vypáleno, shořelo 23 chalup, snad je to omyl. Byl veliký hlad a nájezdníci
páchali hrozné ukrutnosti, že i upálit za živa byla milost od vetřelců.
Tatarští lučištníci odvlekli z Valašska i celé rodiny, muže, ženy, děti, lidská kořist
z Valašska se odhaduje na 13 000 až 14 000 obětí, na Hradišťském kraji za těchto
nájezdů ztratilo život nebo svobodu 6 042 osob. Těm Valachům, kteří se dostali do
otroctví strastiplnou cestou až do vzdálených tatarských zemí, hlavně do oblasti Krymu,
zmizela naděje, že uvidí rodnou zemi.
 
My jsme přec Evangelíci:
 
Když se ubíral císař Josef II. přes Moravu do Ruska, byla mu dne 28. dubna 1780 na
Vsetíně podána znovu petice jménem 35 evangelických obcí valašských. Petici podal
Josef Bubela a prý mu ji donesl Jan Ondrášek z Prlova, nebo jeho bratr. V petici
vypisují své utrpení od roku 1777 a úpěnlivě prosí o náboženskou svobodu. Císař si
petici nechal a přítomné katolíky i evangelíky podaroval, katolíky více, evangelíky méně.
Petice je psána česky, písařem Švabachem, od něhož je v Prlově chován také rukopis.
Přinášíme celé znění petice:
 
„NEJVYŠŠÍ MONARCHO, ŘÍMSKÝ CÍSAŘI
A KNÍŽE NAŠICH ZEMÍ!“
„Nejponíženěji prosíme, k nohám padáme, ruce i nohy líbáme a pro Kristovu
lásku pro Boží milosrdenství v nejhlubší poníženosti a pokoře poníženě pěkně
prosíme a žádáme: Poněvadž horní strana Moravy mezi Slezskem, Těšínem
z jedné strany a Uherským Trenčínem ze strany druhé leží. Církev apoštolská,
evangelická, vždy svým učením z obou stran i jako větříčkem líbivým prochází,
kdežto chudí lidé té sprostnosti svatého Evangelium nejvíce se přidržují,
obzvláště z království prešpurské imprese Písma evangelická si oblibují a za
pravdu Boží uznávají, své představené kněze katolické opouštíme, poněvadž
knězi všechen lid užívající Písma evangelická za Martinem Lutherem na věky do
pekla při každém kázání odsuzují, ty Písma proklínají a lidem mocně odbírají, také
lid mocí arestu na víru katolickou přehánějí a poněvadž měsíce apríle roku 1777
páni patří misionáři, že od Královského dvoru skrz komisí vyslaní jsou, dekrety
ukazovali a mluvili na kazatelnicích pro Boha, lid prosili, aby jeden každý pod
svým dobrým svědomím vyznal, že přijde sloboda evangelické víry, aby se beze
všeho ohledaní lidé přiznali. Na to pak, ale mnoho tisíc lidu se dobrovolně
vyznalo a ještě brzo víc jich ukrytých jest pod jménem katolickým pro bázeň
arestů a od statků pro vyhnanství očekává, skrze to přišla komis z vojáky na
panství Vsetín, v noci do osady Růžďky na spící lidi vpadli, hned tři muži a jednu
ženu obtíženou zamordovali. Na kterýchžto obcím po tři čtvrti roku vojáci leželi a
všudy v arestech a nejvíce v Hradišti té víry přes čtyřicet nedělí vězili a taky ze
svobodných míst i ze zákupů dvacatero lidí zadali a takovým lidem statky prodali,
sebrali a do cizích zemí zadali. Ó nejjasnější císaři, komu se tuto utéci a za pomoc
prositi máme, než po pánu Bohu k jejich osvícené jasnosti císařské a otci
našemu? Poněvadž i naši předkové od dávných časů pod jménem katolickým
všechno kontribucí věrně a poslušně jsme dávali a na žádnu protivnost nikdy
nemyslili ani mysliti nechceme, nýbrž jsme jejich dítky i poddaní jakožto
nejvyššímu králi a otci našemu v ruce se klademe.
Ó nejmilostivější císaři „ráčijú“ se svých poddaných zaujati a proti duchovní
vrchnosti nás brániti, aby ti, kterýmž my chléb dáváme, do pekla za živa nás
neodsuzovali, ale místo nich ne mocí naší, ale mocí císařské, Boha bojné učitele
buďto z Těšína aneb z Prešpurku evangelické církve, abychom dostali, poněvadž
my od té komisi dle jejich zápovědi žádné zpovědi nevykonáváme a od Velebné
večeři Páně zadrženi jsme. Což my statku ani krvi vylití pro tu víru nelitujeme,
vždy jsme k smrti poddaně hotovi, také i vězení hrdelně snášíme, Pánu Bohu se
těšíme a na nejmilostivější vůli a mínění císařsko královské osvícenosti
očekávajíc umíraje těšiti se budeme, jejich milosti poddaní, za kteréžto
nejmilostivější císařsko královské milosti a pomoc, dopomožení my naše
zkrušené modlitby za jejich dlouhé a šťastné panování a po smrti s Kristem
Pánem na věčné kralování, pokud našeho věku stávati bude, Pána Boha prositi
nepřestaneme. My všichni dle této sprosté a ponížené prosbičky jejich
nejposlušnější dítky zůstáváme nejmilostivějšího císaře a pána našeho.
Nejvyššímu monarchu, římskému císaři, knížeti našich zemí, pánu, panu poddaně
poddaní dítky až do smrti naší i našich potomků všichni zůstáváme:
 
 
Vsetínského panství osady - Pržno, Jablůnka, Růžďka, Ratiboř, Kateřinice,
Mikulůvka, město Vsetín, Jasenka, Johanova, Ústí, Roketnice, Lhota.
Brumovského panství osada - Leskovec.
Walddorfského panství osada - Hošťálková.
Vizovického panství - Vizovice, Lutonina, Jasenná, Prlov, Pozděchov, Zádveřice,
Želechovice, Lípa, Lužkovice.
Bystřické panství - Rotálovice, /Rusava/, Prusenovice, Pacetluky, Břest, Sušice.
Kelecké panství - Rajnochovice, Lučka, Laze.
Liptálské panství - Liptál.
Rožnovské panství - Střítež, Lhota, Bystřičky.
 
Asi v březnu 1780 přišla na Valašsko žena, jež se ptala evangelíků, zda by si nepřáli,
aby k nim přišel kazatel a posloužil jim večeří Páně. Její návrh byl radostně přijat
Martinem Polčákem z Prlova, který dovedl ženu k svému švagru Martinu Ondráškovi a
přijal s purkmistrem Jakubem Lukšů a Martinem Kratinou její nabídku. Jménem Seninky
připověděl Jiří Kovář. Kazatel přišel nejprve do Prlova. V pátek 12. května 1780 měl
v lesích mezi Liptálem a Seninkou první pobožnost. Ve stavení Matouše Kováře na
Vartovni se prodrali za pobožnosti katolíci mezi lidem ke kazateli, když seděl za stolem,
za němž byla lucerna, džbán s vínem, pytel s chlebem a kniha. Rychtář s dráby se jej
tázal, odkud přichází a má-li jaké průkazní listiny. Kazatel se nemohl ničím vykázati a
byl vyzván, aby následoval stráž do Vizovic. V tom však lidé obklopili kazatele, vrhli se
na dráby, zbili je i rychtáře, odňali jim pušky a odvedli kazatele do lesa. Když svítalo
táhli evangelíci pěti proudy, v počtu 4 000 lidí za zpěvu do lesů k Hošťálkové a k Pržnu.
Přes stíhání dráby kazatel konal pod ochranou věřících pobožnost celých 5 dní
v širokém okolí za ohromné účasti a pak v bezpečí odešel.
 
Tož tak....